Rangún (Od našeho zpravodaje) - Země srdečných lidí, mírně šokujících komplimentů, výpadků elektřiny, oblastí nedotčených masovou turistikou, ale také chudoby a napětí mezi buddhisty a muslimy.
Tak popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz Barmu Tereza Grünvaldová. Česka, která tady žije dva roky jako šéfka místní mise organizace Člověk v tísni. Ta pomáhá různými projekty s vytvářením občanské společnosti, školní výukou nebo ochranou dětí.
Na začátku listopadu vyhrála strana bývalé disidentky Su Ťij přelomové parlamentní volby a zřejmě se tak chýlí ke konci téměř půl století trvající vojenská diktatura.
Právě s despotickými generály a proti nim stojící obhájkyní lidských práva, která dostala Nobelovu cenu míru na návrh Václava Havla, má Barmu spojenou většina Čechů.
A.cz: Vy jste se setkala se Su Ťij. Jaké to bylo?
Su Ťij má neuvěřitelné charisma a i ve svých sedmdesáti letech má pořád velký elán. Je to osobnost, která má velký rozhled a je schopná mluvit o spoustě témat. Během našeho setkání jsme se bavili spíš o umění a o věcech, které se moc netýkají politiky.
Ona je člověk, který má schopnost jít si za svým cílem a přesvědčit o tom lidi. Teď vyhrála volby s velkou převahou a teprve se ukáže, co to bude znamenat pro budoucnost.
A.cz: Armáda si stále udržuje v Barmě určitou moc. Nenarazila jste někdy na problém s generály nebo, řekněme, s lidmi, kteří představovali tu bývalou vojenskou diktaturu?
Ten bývalý režim tady pořád v jistých formách přežívá. V policii, speciálních jednotkách nebo zpravodajské službě. Určitě i my jako Člověk v tísni jsme tady pod nějakým dohledem.
Řada našich partnerů přišla i od roku 2012 do styku s represemi, se zatýkáním, se sledováním. Barma se sice změnila a je zde větší svoboda projevu, sdružování a pohybu, ale stále platí mnoho zákonů z doby diktatury. Velkým úkolem pro Su Ťij a její stranu bude změnit právní systém a ústavu. Bude to těžké, protože na základě ústavy má armáda stále pětadvacet procent křesel v parlamentu - unijním i regionálním - a ovládá klíčová ministerstva obrany, vnitřních záležitostí a pohraničních otázek.
Reportáže Aktuálně.cz z Barmy
Poprvé po 25 letech jdou Barmánci k pluralitním volbám, kterých se účastní skutečná opozice. Reportér Aktuálně.cz Martin Novák je u toho. Popisuje poměry v zemi, o níž toho svět stále ještě moc neví.
Nejdelší občanská válka skončila, uprchlíci se zatím nevracejí. Živě ze země Karenů.
Věznice Insein je připomínka temných časů. Teď snad skončí, doufají ti, co mučení přežili.
Su Ťij pomohl před volbami odkaz otce. Generála z dob bojů za barmskou nezávislost.
A.cz: Práce v Barmě byla vaše volba?
Spíš to byla náhoda. Chtěla jsem pracovat pro Člověka v tísni, dostala jsem se do oddělení pro lidská práva a podporu demokracie. Jedna z možností byla Barma. Bylo to v období, kdy se ta země začala hodně měnit v porovnání s tím, co tu bylo předtím. Bylo to na konci roku 2011, kdy přijela do Barmy Hillary Clintonová. To byla první návštěva amerického představitele po více než čtyřiceti letech a pak začalo otevírání se Barmy světu, začala ta transformace z vojenské diktatury na normálnější poměry. Do roku 2011 tady téměř neexistovaly mobilní telefony nebo internet, abych uvedla jeden příklad.
A.cz: Co bylo pro vás největší překvapení, když jste přijela žít do Barmy?
Na začátku to opravdu nebylo jednoduché. Najít si bydlení v době, kdy se začaly prudce zvyšovat ceny, byl problém. V Rangúnu je také extrémně vlhké podnebí, všechny domy jsou zamořené plísní. S tím také nebylo jednoduché se zpočátku vyrovnat.
A.cz: Pronajmout si tady byt bylo složité?
Ano. Získat byt na nějaké dobré adrese, dobrém místě za přijatelnou cenu byl skoro nadlidský úkol.
A.cz: Co je podle vás pro cizince v Barmě nejvíce nezvyklé? Nebo čím jsou Barmánci opravdu neobvyklí, co se týká chování k cizincům nebo svých zvyků?
Je toho víc. Určitě jedna z těch hlavních je žvýkání betelu, toho si myslím každý všimne už na letišti. Barmánci jsou po mnoha letech diktatury dost navyklí poslušnosti. Ve srovnání s Evropou se tady stále dost slepě poslouchají autority, to se projevuje i v pracovních vztazích. Nemůžete čekat, že se Barmánec jako pracovní kolega bude chovat stejně jako Evropan.
Na druhé straně jsou Barmánci roztomile upřímní. Jsou schopni říci do očí jako kompliment věci, které u nás jsou tabu nebo spíš vyznívají jako urážka. Například klidně řeknou někomu, že je flekatý nebo že přibral. Když po dovolené přijdeme do kanceláře, dostáváme právě komplimenty tohoto typu: že jsme přibraly a podobné věci.
Barmánci ale jsou milí, nemohu říci, že bych si na jejich mentalitu zvykala těžce.
A.cz: V jakém nejodlehlejším koutě Barmy jste byla? Někde, kde se cizinci objeví jen výjimečně...
Maung Daw na hranicích s Bangladéší na západě Barmy. To byla zajímavá zkušenost, protože tam tvoří zhruba devadesát procent obyvatel muslimové. Životní podmínky jsou tam velmi špatné.
Barma je obecně hodně chudá země, tady je to o to horší, že muslimové nemají v Barmě skoro žádná práva, a tudíž žijí v neuvěřitelné chudobě a bez základních podmínek pro život. Bez přístupu ke zdravotní péči, ke vzdělání nebo k ekonomickým příležitostem.
A.cz: Proč by se měl cizinec přijet podívat zrovna do Barmy?
Je to jedna z posledních zemí, která má kouzlo mnoha nepoznaných nebo neobjevených míst. Jedna z mála zemí, kde člověk může zažít takové to objevitelské dobrodružství, že je někde, kde byl před ním opravdu málokdo. Turista se tady musí více snažit, nedostane tady všechno pod nos na talíři jako v Thajsku nebo dnes už i v Kambodži. Infrastruktura tady není tak dobrá, takže někam se dostat, něco poznat, něco se dozvědět dá práci.
A jak už jsem řekla, Barma je velice různorodá. Každá oblast je velmi specifická, je zde mnoho kultur a odlišností. I v tom je kouzlo Barmy, to myslím ty okolní státy nemají.
A.cz: Co po dvou letech, které jste tady strávila, soudíte o buddhismu?
Buddhismus je opravdu hluboko zakotvený v barmánské kultuře a v jednání a chování lidí. Ale sleduji, co se tady děje poslední dobou na politické scéně. Prolínání buddhistického nacionalismu do politické sféry. Do propagandy. Do napětí mezi buddhisty a muslimy. To na mě nepůsobí dobře, lidé jsou dost snadno manipulovatelní. I na tom se projevuje, že žili dlouho v diktatuře.
Vzhledem k tradici a významu buddhismu je tady jednoduché ho použít pro politické účely a pro diskriminaci části obyvatelstva. Čili tento konzervativní buddhismus nepatří k věcem, které bych na Barmě obdivovala. Mám k té kultuře a historii úctu, ale co sleduji poslední dobou, tak mě spíše odrazuje. Bohužel se to zhoršuje a buddhismus někdy dostává až agresivní formu, podobně jako je to v jiných náboženstvích.
A.cz: Co konkrétně Člověk v tísni v Barmě dělá?
Pracuje s občanskou společností, snažíme se jim pomoci v profesionalizaci jejich činnosti a udržitelnosti aktivit zejména v odlehlých regionech - Karenský, Monský, Šanský stát. Občanská společnost je pro každou demokratickou společnost důležitým faktorem – není to pouze hlídací pes politické činnosti, ale zároveň vytváří most mezi společností a úředníky, nebo lidmi, co mají rozhodovací moc v jakékoliv oblasti.
Teď v období velkých politických změn je občanská společnost obzvláště důležitá, protože pomáhá v rozvoji demokratické společnosti, ale i vyplňuje mezery v sociální a ekonomické oblasti. Ve zdravotnictví, školství nebo ekonomických příležitostech.
Vedle toho také působíme ve školách, kde pomáháme učitelům s nastavením systému pro ochranu dětí. Školy, ve kterých pracujeme, pojímají děti z různých koutů země, často i z konfliktních oblastí.
Poslední oblastí, kde působíme, je podpora místních aktérů v jejich aktivitách na zlepšení sociální soudržnosti. Tato oblast reaguje zejména na problémy související s náboženskou a etnickou nesnášenlivostí.
Všechny tyto aktivity mají spíše vzdělávací charakter, není to klasická rozvojová činnost, jako je třeba výstavba škol. Každopádně práce s lidmi, s jejich vizemi a ambicemi je pro nás v této zemi klíčová.
A.cz: Co průměrný Barmánec ví o Česku a Češích?
Setkávám se s reakcemi dvojího typu. Běžní lidé – třeba taxikáři – znají hlavně fotbal. Každý zná Petra Čecha, kupodivu si pořád hodně pamatují Karla Poborského. Intelektuálové znají Václava Havla. Je tady také skupina lidí, která dostala české pasy, kterým Česko pomohlo. Havel byl známý tím, že podporoval barmské disidenty a politické vězně, což tito lidé vědí. I to, že nominoval Su Ťij na Nobelovu cenu míru.
A.cz: Jaký je největší rozdíl mezi Barmánci a Thajci?
Barmánci jsou rozhodně mnohem konzervativnější lidé. Což souvisí i s tím, že žili desítky let v diktatuře a izolaci od okolního světa. Thajsko také nebylo nikdy kolonizované, na rozdíl od Barmy nebo Indie. Thajci mají vůči Barmáncům pocit nadřazenosti. Thajci se chovají k Barmáncům někdy hůře než naopak. Na politické úrovni ale, myslím, problém není, protože oba režimy – jak v Barmě, tak v Thajsku – byly založené na armádě, na vojácích.
A.cz: Kuriozitou Barmy je, že zde auta mají volanty vpravo a zároveň auta jezdi na pravé straně silnice, takže řidiči toho ve zpětném zrcátku moc nevidí. Jak to vzniklo?
Auta se dovážejí hlavně z Thajska, kde jsou volanty vpravo. V Barmě se dříve jako v britské kolonii jezdilo vlevo, ale vojáci to zřejmě změnili v rámci jakéhosi vyrovnání se s koloniální érou.
A.cz: Na to, že nejde elektřina, jste si zvykla?
Ano, ale někdy je to úmorné. V dubnu a květnu, kdy jsou největší horka, vypadává někdy elektřina zhruba každé dvě minuty. To se pracuje dost těžko. Je tu kolem čtyřiceti stupňů a bez klimatizace je to nepříjemné.
A.cz: Stává se vám někdy, když se vrátíte do Prahy, že se chováte jako v Barmě nebo očekáváte věci, jako jsou tam a ne tady?
To se mi stává často. Neumím třeba adaptovat odhad cesty někam dopravou. V Barmě trávím mnoho času v dopravních zácpách, ale dopředu odhadnu, jak dlouho mi cesta zabere. Když tyto své odhady aplikuji na dopravu v Praze, často dochází k tomu, že přijdu pozdě nebo jsem někde mnohem dříve. Ale jinak musím říci, že lidé v Barmě se víc zajímají jeden o druhého než v Česku a také jsou srdečnější. Více spolu komunikují třeba tam, kde bydlí.
Cesta byla podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
