Je to tu zas. Prezident útočí na samosprávu univerzit, zesměšňuje ji. Miloš Zeman odmítl podepsat jmenovací dekrety docentů Jiřího Fajta, Ivana Ošťádala a Jana Eichlera. Mají se stát profesory. Jmenování projednala a odsouhlasila vědecká rada Univerzity Karlovy (UK) a vědecká rada Vysoké školy ekonomické. Dekrety ti tři měli dostat ve čtvrtek.
Rektor UK Tomáš Zima řekl: „Smíříme-li se s tím, že prezident republiky nebude respektovat samosprávu vysokých škol, jež neoddělitelně patří ke svobodné, demokratické společnosti, nebudeme si moci vážit nejen jeho, ale ani sami sebe.“ Rektor Masarykovy univerzity v Brně Mikuláš Bek v úterý tweetoval: „Česká konference rektorů vyzývá k neúčasti na čtvrtečním předávání profesorských jmenování.“ Jde do tuhého, konfrontace akademiků s prezidentem.
Mluvčí Jiří Ovčáček oznámil, proč Zeman odmítá splnit svoji ceremoniální funkci a profesory jmenovat: „V případě docenta Fajta jsou to informace o záležitostech kolem Komerční banky. V případě docenta Eichlera je to předlistopadové působení v propagandistických útvarech Československé lidové armády. A v případě docenta Ošťádala jsou to kontakty se Státní bezpečností před rokem 1989.“
Co se děje? Má prezident právo docenty kádrovat? Má právo vzdorovat univerzitám i vládě a nejmenovat je? Podle rozborů ústavních právníků toto právo nemá. Ale jeho ryze ceremoniální role existuje (hlava státu není nijak zahrnuta do hodnotícího a rozhodovacího procesu při jmenování profesorů). To, že je jmenuje, má zřejmě v očích tuzemců nějak zvýšit váhu akademických funkcí. Dnes se to zdá směšné.
Pojďme se podívat na Zemanovy důvody. Profesor nepotřebuje čisté lustrační osvědčení. Takže případné kontakty docenta Ošťádala s StB nehrají roli (ať se nám to líbí, nebo ne, tak je napsán zákon). Podobně mimo je i ono „působení v propagandistických útvarech Československé lidové armády“ docenta Eichlera. Ani jedna ta věc nemůže být překážkou při jmenování profesorem.
Je podivuhodné, že Zeman akademiky moralizuje (o nic jiného nejde), když má sám na Hradě kancléře Vratislava Mynáře. Nemá smysl znovu probírat tuto osobu, stačí jen připomenout, že Mynář, ač to potřebuje k řádnému výkonu své funkce, nemá bezpečnostní prověrku na stupeň tajné nebo přísně tajné. A zdá se, že ji mít ani nebude. (Podobně Zeman "odpustil" lustrační osvědčení ministrovi financí Andreji Babišovi.)
Šlouf, Mynář, Zbytek a další kádrováním prošli
Prezident celá léta spolupracoval bez mrknutí oka s Miroslavem Šloufem (bývalý předseda Českého ústředního výboru SSM a místopředseda ÚV SSM, bývalý předseda národního výboru Prahy 7 a v letech 1981 až 1992 poslanec České národní rady). Spolupracoval rovněž se Zdeňkem Zbytkem, předlistopadovým velitelem tankové divize, který chtěl poslat tanky na Prahu v listopadu 1989. Atd. Atd.
Zcela nesmyslné je odmítnutí profesury Jiřího Fajta. Jako důvod mají nyní posloužit „záležitosti kolem Komerční banky“. Už koncem loňského roku podle zdrojů z ministerstva školství Kancelář prezidenta republiky upozornila na údajné problémy okolo Fajta, prý plagiátorství. Tento očerňovací pokus však selhal na celé čáře, Humboldtova univerzita se „podezření“ vysmála.
Proč ne Fajt? V prezidentské kampani napsal blog na Aktuálně.cz. Kritizoval Hrad, tvrdil, že je potřeba rehabilitovat „takřka vyhaslé pojmy jako morálka, důstojnost nebo prostá ohleduplnost“. Dodal dnes kacířské věty: „Karel Schwarzenberg by byl v pořadí českých panovníků vlastně tím skutečným Karlem IV.“ A ještě: „Já osobně mám tedy jasno – žádného Miloše I. opravdu, ale opravdu nechci...“
Zeman má pádný důvod Fajta odmítat. Je jím msta. Jak víme, úplně stejně to probíhalo na jaře 2013, kdy se zašprajcoval a ne a ne jmenovat profesorem Martina C. Putnu. Důvod? I on byl (a zůstal) jeho břitkým, intelektuálním kritikem. – Smutné na tom je, jak je to malé, nevelkorysé, ubohé.
Co Fajt provedl? Když se měl z Berlína vracet do Prahy, jednal s ministrem kultury Danielem Hermanem mimo jiné taky o platu. Dodejme, že plat ředitele Národní galerie tvoří namátkou desetinu platu ředitele Kunsthistorického muzea ve Vídni. Šlo tedy o to, jak Fajta ohodnotit, když stát měl zájem, aby vedl Národní galerii.
V úvahu padaly tři varianty. Smluvní plat, jenže ten se ministrovi Hermanovi nelíbil, proti tomuto způsobu panoval ve vládě velký odpor (ač třeba ředitel Národního divadla ho má). Dál to byl jakýsi korporátní návrh odměny. I ten byl pro statutárního zástupce kulturní instituce odmítnut.
Rozeštvaná země
Třetí varianta: navýšení platu pomocí sponzorského daru. Nešlo jen o šéfa NG, ale také o top management galerie. Sponzorem, generálním partnerem NG, měla být Komerční banka, která o Fajta stála a s řešením souhlasila. Jenomže Jiří Fajt přecházel z německého do českého světa; u nás nutno počítat se závistí. Proto nakonec i z této varianty sešlo a s ministrem se zatím dohodli na platu tarifním. Na té desetině platu, který berou ředitelé venku. To je celý příběh. To je celá Fajtova „vina“.
Zjevně nejde o plat, nýbrž o intenzivní snahu docenta Jiřího Fajta poškodit, otrávit a vyhnat z Česka ven. Paradoxem je, že on se kdykoli může vrátit na univerzitu do Berlína, kde ho jako špičkového odborníka přijmou s otevřenou náručí a okamžitě mu obnoví smlouvu. Místo mu drží.
Zeman se mstil Putnovi a mstí se Fajtovi (zdá se, že ti další dva docenti do toho spadli náhodou, aby v tom nebyl Fajt sám). Motivů má však Zeman pravděpodobně víc. Ví, že akademická obec si nejmenování profesorů nemůže nechat líbit. Ví, že vypukne boj, zarazil oštěp do země. Pokračuje střet s „pražskou kavárnou“, s intelektuály, kteří Zemana odmítají.
Prezident se pečlivě drží v centru pozornosti, pěstuje si svoje nenávisti a mindráky. Zároveň hraje do noty svým voličům, konvenuje svému elektorátu. Jeho motivem není, jak sliboval při inauguraci a jak se od hlavy země čeká, spojovat. Jeho cílem je rozdělovat, rozeštvávat. Rozeštvaná, rozpolcená země, to se Zemanovi viditelně líbí. (A nejen jemu, dodejme, kupříkladu Rusům přesně toto vyhovuje.)
Stejně pracovali bolševici – přilévali olej do ohně třídní nenávisti, třídního boje. Stavěli proti sobě intelektuály a proletariát. Zeman činí to samé. Mimo jiné proto kope do Ferdinanda Peroutky a nedávno kopl i do nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta (prý si taky zadal s nacisty). Válka s akademiky mu vyhovuje, živí ji.
Nakonec celou tu ohavnost zašumlá nějak podobně, jako to udělal s profesorem Martinem C. Putnou. Protože mu nic jiného nezbude. Nemá právo jmenování profesorů blokovat. Ale předtím společnost zase do hloubky rozhodí. Sděluje jí: O vzdělance a kapacity jako Fajt já nestojím. Já ne.
Česko ale přesně takové lidi potřebuje. Mělo by je k nám lákat, ne vyhánět. Mělo by si jich vážit.
