Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
5. 5. 2015 10:50

Pražské povstání očima polepšeného pionýra

Nezbylo mi než povstání objevovat dodneška. Podvědomí, které vypadá asi jako film Otakara Vávry Osvobození Prahy, je třeba přeskládat.
Ilustrační foto pionýrů z roku 1960.
Ilustrační foto pionýrů z roku 1960. | Foto: ČTK

Napřed si pustíme krátký film pro pamětníky. Je 5. května, někdy v sedmdesátých letech dvacátého století, Praha. Před pomníčky, což jsou zpravidla tabulky na zdech domů, stojí pionýři, což jsou zpravidla kluci a holky ve světlemodrých košilích s červenými šátky kolem krku, pionýrské uniformě.

Je výročí Pražského povstání 1945 a k pomníčkům vyslané dvojice pionýrů by se měly tvářit dostatečně důstojně, což jim moc nejde, protože je jim asi tak jedenáct let a k smíchu je jim úplně všechno, natož to, když je postaví na čestnou stráž a nechají okukovat kolemjdoucími. Si to zkuste. Jedna paní, když jsme se tam tak pitvořili, na místě prohlásila, že si půjde stěžovat do školy. Jak to dopadlo, naštěstí nevím.

Členství v socialistickém Pionýru, spojené s příslušnými víceméně povinnými rituály, není životní etapou, na kterou by mohl být člověk moc pyšný. Na druhou stranu, mluvíme o době, kdy zelináři plnili výlohy heslem Proletáři všech zemí, spojte se! Že je to doba prolhaná, mohly dobře pochopit i děti. Rudý šátek byl pro většinu z nich symbolem stejně vyprázdněným jako spojení proletáři pro zelináře. Ale snad teď nebudeme žákům šesté třídy přetvářku vyčítat.

A kromě toho, těm, co šli stát k pomníčkům, někteří spolužáci docela záviděli, protože vyvolení nemuseli sedět ve škole. Anebo proto, že to celé bylo takové slavnostní, a že si je občas dokonce někdo vyfotografoval.

Není divu, když taková zkušenost udělá v mladé hlavičce zmatek. Školák-pionýr se stává veřejnou součástí vyvlastněných, komunistickou stranou přivlastněných dějin. Čemuž ve svém věku samozřejmě nemůže porozumět. A nemůže docenit, co to bude znamenat pro jeho vlastní příběh, pro vztah mezi ním a historií. Jen ví, že je to tak trochu komedie a že tak to asi půjde celý život, protože vidí, jak to mají dospělí. Takže smích a zapomnění.

Jako pionýrovi sedmdesátých let mi tím pádem nezbylo než povstání objevovat dodneška. Podvědomí, které vypadá asi jako film Otakara Vávry Osvobození Prahy, je třeba přeskládat. A přitom hledat a třídit zprávy, místa, jména a sloupávat z událostí starý červený nátěr, pokud tam je. Když každý den po ulicích s pomníčky chodí, člověk má někdy skoro pocit, že je to jeho úkol, povinnost na to myslet. Jako by měl odčinit toho pionýra.

Mimochodem, Osvobození Prahy tehdy natáčeli v naší čtvrti a barikády z polystyrenových kostek patří do podvědomí taky.

Komunistický výklad dějin udělal Pražskému povstání medvědí službu. Všechno začalo splývat do jedné a té samé propagandy „slavných májových dnů“, která to nepohodlné zamlčovala a jiné naopak zveličovala, na což byla přirozenou reakcí lhostejnost. Asi nejsem sám, komu nedocházelo, že za každým jménem na pomníčku je skutečně jedinečný, a ne propagandou a už vůbec ne stranickou knížkou popsatelný osud. Skuteční lidé a jejich žijící potomci.

Paní, co nám vynadala, nemusela být vůbec žádnou protivnou komunistkou, jak jsme ji tehdy viděli, ale prostě za povstání ztratila někoho blízkého. Za chvíli kolem nás, co my víme, mohl projít vnuk nějakého lynčovaného kolaboranta, skutečného, či domnělého. Kdežto pražský Němec vzal pušku a 7. května padl - na straně Čechů. Dům naproti nám dostal přímý zásah samohybným dělem.

Prožívat důstojnost a přitom mít na paměti, jak se může stát falešnou a směšnou. Hledání míry patosu, to je v zemi zdánlivě chudší na heroické události těžké, ale pěkné zaměstnání.

 

Právě se děje

Další zprávy